THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„In The Arms Of Devastation“ je bezesporu jednou z nahrávek, které se z kraje letošní sezóny budou těšit zvýšené pozornosti většího počtu posluchačů. I já jsem byl velmi zvědavý, zda se kanadská ikona vymotá z bludného kruhu a překvapí nás dalším z řady nečekaných stylových veletočů. Zdá se však, že nejrůznější překvapivé tahy a netradiční recepty jsou již definitivně hudbou minulosti a na jejich místo se začíná pomalu ale jistě vkrádat rutinérství a, přiznejme si to, i jistá otupělost.
Pokud konstatujeme, že „Serenity In Fire“ (2004) bylo pouze méně zdařilým pokračovatelem přelomového alba „Shadows & Dust“ (2002) (které mimochodem symbolizuje velmi vkusnou odpověď na skandinávskou death metalovou kulturu), pak v hodnocení aktuálního kotoučku musíme zákonitě ještě více přitvrdit. KATAKLYSM pouze navazují tam, kde skončili na minulé, poměrně rozpačité nahrávce a zcela rezignují na jakékoliv změny či inovativní prvky. Již otvírák alba „Like Angels Weeping“ (The Dark), který by správně měl odkrývat celou řadu trumfů a navnadit tak posluchače na další minuty, vyznívá podezřele mdle a bezkrevně, téměř jako nějaká vycpávka, která si zasluhuje krčit (když už se jí autoři za každou cenu rozhodnou použít) někde na konci tracklistu nebo spíše na pozici bonusu. Ke cti kanadským hyperblasters nelze připočíst ani účinkování navrátilce Maxe Duhamela, jehož kdysi tak živelná hra působí velmi vlažně a za výkonem Martina Mauraise (nyní DECHRIST) na předešlém albu zaostává o několik koňských délek. Ale abych jen nekritizoval, „In The Arms Of Devastation“ ukrývá kromě vatou nacpaných pasáží i skladby, které jsou skutečně velmi povedené. Tím mám konkrétně na mysli strhující „Let Them Burn“, „Open Scars“ nebo poslední „Road To Devastation“, jenž svoji náladou evokuje atmosféru šestého alba „Epic – The Poetry Of War“ (2001). Zajímavým momentem je i pátá položka „It Turns To Rust“, v jejímž refrénu vyřvává spolu s Iaconem členka dívčí kapely KITTIE, Morgan Lander (čekal jsem hlásek přidrzlé dívenky, leč Morganina rašple mě znovu poučila, že něžná stvoření není radno za žádných okolností podceňovat).
Ale ano, každý, kdo jest vybaven větší mírou tolerance nežli má maličkost a styl, se kterým KATAKLYSM vyrukovali na posledních záznamech patří k jeho oblíbeným, bude dozajista spokojen i tentokrát. Já však tvrdím, že Kanaďané začínají poměrně výrazně vařit z vody a častěji než je zdrávo citovat sami sebe. I přesto nepochybuji, že chytlavé a na první poslech velmi líbivé dílko sklidí především pozitivní a chválou sršící ohlasy.
Každý, kdo je vybaven větší mírou tolerance nežli má maličkost a styl, se kterým KATAKLYSM vyrukovali na posledních záznamech patří k jeho oblíbeným, bude dozajista spokojen i tentokrát. Já však tvrdím, že Kanaďané začínají poměrně výrazně vařit z vody a častěji než je zdrávo citovat sami sebe.
6,5 / 10
Maurizio Iacono
- zpěv
Jean-François Dagenais
- kytara
Stephane Barbe
- baskytara
Max Duhamel
- bicí
1. Like Angels Weeping (The Dark)
2. Let Them Burn
3. Crippled & Broken
4. To Reign Again
5. It Turns To Rust
6. Open Scars
7. Temptation´s Nest
8. In Words Of Desperation
9. The Road To Devastation
Goliath (2023)
Unconquered (2020)
Meditations (2018)
Of Ghosts and Gods (2015)
Waiting for the End to Come (2013)
Heavens Venom (2010)
Prevail (2008)
In The Arms Of Devastation (2006)
Serenity In Fire (2004)
Shadows And Dust (2002)
Epic (The Poetry Of War) (2001)
The Prophecy (Stigmata Of The Immaculate) (2000)
Victims Of This Fallen World (1998)
Northern Hyperblast (live) (1998)
Temple Of Knowledge (1996)
Sorcery (1995)
Vision The Chaos (7) (1994)
Mystical Gate Of Reincarnation (1993)
The Death Gate Cycle Of Reincarnation (MCD) (1992)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Nuclear Blast Records
Stopáž: 41:03
Produkce: Jean-François Dagenais
Studio: Victor Studios, JFD Studios
Netroufám si odhadovat, zda jsem vybaven větší mírou tolerance nežli Reaperova maličkost, nicméně bez zaváhání mohu prohlásit, že styl (alias třeskutý death metal proložený téměř prapůvodní heavy metalovou melodikou), se kterým KATAKLYSM vyrukovali na posledních třech albech (to jest včetně aktuálního „In The Arms Of Devastation“) patří k mým hodně oblíbeným. Proto jsem s novinkou zcela logicky spokojen a rozhodně si nemyslím, že by kanaďané začínali poměrně výrazně vařit z vody. Spíš bych řekl, že ještě jednou (do třetice všeho dobrého) použili ten samý čajový pytlíček jako minule a předminule a ukázalo se, že z něj ještě pořád jde uvařit celkem chutný („Like Angels Weeping (The Dark)“, „Let Them Burn“) a místy dokonce i velmi silný („To Reign Again“ a hlavně „The Road To Devastation“) nápoj. Jen ta pravděpodobnost, že se to příště povede znovu, se asi opravdu snižuje …
Niektori su z novej tvorby Kataklysm sklamany, ja vsak nie. Je pravda ze tento album urcite nema na taky Epic, ale je to velmi kvalitna rezba s velkym podielom melodických motívov. Mauricio je jedne za najlepsich deathových spevákov a na tomto albume, ostatne tak ako na kazdom to aj patricne ukazuje
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.